Všichni máme křehké kosti.
Jedni od narození, druzí ze starostí
všichni je kryjou pod maskou své tváře
a čtou z nich jako školák ze slabikáře.
Všichni máme křehké kosti,
jedněm jsou v životě překážkou,
druhým trámem ve zkoušce dospělosti.
Nedivím se opuštěným, nedivím se zraněným,
že hořkost je jejich denním chlebem
po vodě života puštěným.
Pak když vrátíme se zpátky,
bude on potravou a nebo jedem?
Však kdo zasévá vítr,
sklidí bouři
a já se vskutku obávám,
že zlo sklízejí ti, co po dobru touží.
Nepatrným nepatrní
a mocným mocní.
Loterie života znovu otáčí své kolo.
Koho se ruka osudu zmocní?
Dneska co je,
zítra co bylo
svět trpní za zvuků tance:
raz
zapřísahej nás
dva
věčná pohroma
tři
zanechme lži
čtyři
na prahu dveří
pět
vraťme se zpět
šest
přišel náš trest
sedm
odplať viníkům
osm
věčný konec
našim dnům.
A lépe by nám bylo,
kdyby svit sluneční naše oko nespatřilo.
A lépe nám bude znovu
až přinesem věčnou oběť Bohu.
A sny se plní křehké kosti
o dnech bez útrap a bez bolesti.
A nám, co bylo dáno
ujít další míli,
poděkujme Všemocnému,
za každou krušnou chvíli.
